MS U18 – pohledem jednoho z rodičů 1.díl

Pro všechny fanoušky mládežnického hokeje …
Po mé sms výzvě se mi ozval můj dlouholetý hokejový, myslím, že mohu říci kamarád Jiří Černoch st. a napsal pro můj web pár řádek přímo z MS U18, kde je s celou rodinou a drží palce našemu týmu jehož součástí je i jeho syn Jirka, kterého znám od jeho 6 let. Text nechávám v původním znění.

Dále již tedy přímo od Jirky Černocha:
„Tak jsme se vydali za synem (Jirka, Čeče) na Mistrovství světa „osmnáctek“ do Finska. Všichni, tedy já, manželka, starší dcera i mladší syn. Tak, jako se na jeho zápasy jezdíme dívat po celé republice, vyrazili jsme, vybaveni dresy, barvičkami na obličej i trumpetou, na sever. Podpoříme syna, Český tým a během deseti dnů poznáme i trochu zemi, kam se zase tak často nejezdí.

Redaktor Reflexu Jiří X. Doležal píše zásadně v noci. Je prý sova. Potřebuje prý k tomu cigarety, marihuanu a popelník. Já jsem skřivan, píšu jedině ráno. Navíc tady svítá už kolem 4 hodiny. Stačí mi k tomu dobrá ranní káva, výhled ze srubu na jezero a vycházející slunce. Prostě ranní finská paráda.

Zvolili jsme cestu letadlem do Helsinek, a poté vypůjčeným autem nějakých 220 km do Lappeenranty. Stejnou kombinací, tedy letadlo-auto, se na sever přijelo za svými kluky podívat ještě několik českých rodin, pouze Vaněčkovi z „Havlbrodu“ zvolili trasu po vlastní ose, tedy autem a z Estonského Tallinu do Helsinek trajektem. Původně jsem o této kombinaci uvažoval také. Nakonec však zvítězila pohodlnost, protože 1900 km se mi zdálo moc a i fakt, že šestiletý syn David ještě neletěl.

Autopůjčovna na letišti nás vybavila Peugotem 208, těžko identifikovatelné barvy, se standartním vybavením. Pravda, několik lidí znalých finského prostředí a hlavně dopravní situace, mě varovalo, že tu hodně měří, ovšem skutečnost mě přinejmenším překvapila. Co hodně měří, přišlo mi, že měří snad všude. Ale férově na radar upozorní cedulí nějakých 100 metrů před ním. Takže na cestě z Helsinek mi přišlo, že budka s radarem je snad na každém kilometru. A jelikož, je mimo dálnice (na dálnici můžete alespoň solidních 120) povolená maximálně „80“,která je co chvíli snížena na „60“ trvá cesta poněkud déle. Ale pozor, ne jen Čech, který do Finska přiletěl za hokejem a nechce vysolit (na místě, nebo dodatečně po příletu) zbytečně Eura, dodržuje předpisy a hlavně rychlost. Finové je dodržují taky, a důrazně. Poctivě jedou podle toho, kolik jim dovolují ukazatele. Žádný spěch, rychlost je tu daná zákonem a ten se dodržuje, přesto, že na tom kterém úseku si říkáte že tady by to šlo rozjet. Radar je tu všude a pokuty velké, tak si hlídáte tachometr. Poklidná cesta krásnou finskou přírodou ubíhá sice pomaleji, za to si ji lépe vychutnáte a můžete pozorovat (pokud si právě nehlídáte rychlost) třeba nekonečné lesy, či třeba počítat značky „pozor sob (los)“. Tak těch je tady taky opravdu hodně. Tedy značek a asi i těch sobů (nebo losů). A představa, že se takové, několikaset kilové monstrum ocitne přede mnou mě nakonec utvrzuje v tom, že by se daná rychlost měla dodržovat. Ve Finsku prostě zapomenete na týpky v silných a „vytuněných“ autech s tónovanými skly, kteří u nás jedou co to dá, bez ohledu na to, kolik se má. A zuřivé problikávání, šílené předjíždění, taky jsem se s tím nesetkal, agresivitu řidičů tu prostě nevidím. Ve Finsku se jezdi sice pomalu, ale lépe a bezpečně. Ve Finsku u řidičů vítězí slušnost a pokora.

Vlastně tu slušnost tady vnímáte všude kolem. V obchodech se vám snaží poradit a popravdě, ještě jsem tady nenarazil na nepříjemnou, nebo znuděnou prodavačku. Inu, jistý náš politik, říkal, že u nás je blbá nálada. Tady ne. Protože jsem kromě hokeje považoval za přirozené, že ve volnu bude cestovat a poznávat Finsko, najeli jsme toho zatím celkem dost. Helsinky, přístavní město Kotka, Kouvola, bašta lyžařů Lahti s návštěvou SKI muzea, samozřejmě Lappeenranta a Imatra. A protože toho chci hodně vidět a vášnivě sbírám pohledy, často lítám po městě a sháním. Takže se hodně ptám a vážně jsem se nesetkal (možná mám fakt štěstí) s nikým negativním. Dokonce v Kotce, jeden barman opustil bar, vyšel se mnou na náměstí a tam mi trpělivě vysvětloval cestu do přístavu. Jeden den, jsem si tady vyšel s Davidem přes les (ubytovali jsme se v lese ve srubu u jezera) dívat na projíždějící vlaky. Chodíme na ně i v Čechách, tak jsme museli i ve Finsku. Sedli jsme do trávy na trať a čekali. Pravda, šlo sice o hlavní trať Helsinky-Lappeenranta, ale tak nějak toho tady asi moc nejezdí. Za skoro dvě hodinky projeli dva rychlíky. A jak tak sedíme, za tratí jde nějaká finská seniorka do vzdáleného kaslíku pro noviny a přes trať na nás v dobrém něco finsky křičí. Nevím co to bylo, finsky neumím, tak jsem svou jednoduchou angličtinou opáčil, že tu pozorujeme vlaky a kocháme se finskou krajinou. Odpovědí oné Finky, bylo ať si užijeme nádherné slunné ráno a přání hezkého dne. To potěší.

Mistrovství světa „18“ je v městech Lappeenranta a Imatra samozřejmě sledovanou událostí. Po městech jsou plakáty a vlajky, u silnic pak speciální ukazatele, jak se dostat na stadion. Finská veřejnost na zápasy chodí. Na zápasy domácích Finů bylo většinou plno (asi 3 a půl tisíce), na ostatní duely pak bylo v hledišti okolo tisícovky diváků. Početnou kulisu tvoří rodiče s dětmi. Většinou jsou to malí kluci, oblečeni do dresů různých klubů, takže pestrost na tribunách je zaručena. Pak je tady samozřejmě mnoho agentů a ještě více skautů. Tedy těch z NHL. Drtivá většina celá v černém, s oranžovou vysačkou. Pečlivě pozorují jednotlivé borce, střádají poznámky a vše směřují k jedinému. V letošním (a následujícím) draftu vybrat co nejlépe.

Skupinku českých fandů z řad rodičů tvořilo až doposud asi 20 „turistů“, kteří přijeli podpořit svoje borce. Naše rodina, Vaněčkovi, Vladařovi, Kuťákovi, Smejkalovi, Zachovi, Ordošovi a Pyrochtovi. To je sestava, která se zatím na stadionu v Lappeenrantě prezentovala solidním fanděním. Dresy a vlajky v našem skromném kotli nechyběli. Bohužel, při prvním zápasu byla mé manželce odebrána, v Čechách za 50 Kč legálně zakoupena trumpeta. Prý zní jako nechvalně proslulá jihoafrická vuvuzuela, a ty do hlediště ve Finsku nesmí. Takže bez trumpety, zato vytrvalým skandováním podporovaly, především maminky, své borce v dosavadních zápasech. A dobře. V zápase se Švýcarskem jsme celkem s přehledem překřičeli jejich stejně početný kotel, navíc podpořen tradičními švýcarskými zvoncy. To proti domácím Finům, to měli čeští fanoušci těžší. Plná hala, samý Fin. Ale Fini moc nefandí, jen sedí a občas, při přesilovce, začnou tleskat. Byli jsme slyšet víc. Jednoznačně. David si z domácích stadionů a asi i od bráchy přinesl nepěkný nešvar. Řekněme nehezká slova, kterými reaguje na dění na ledě. Protože jsem chtěl předejít, nechtěné situaci v hledišti, že by nějaké takové slovo použil, poradil jsem mu slovo „Ylëki“. Zní to finsky a snad to nic neznamená. A může to křičet pořád.

Včera mělo mistrovství volný den. Žadný zápas, jen lehké treninky a příprava na čtvrtfinále. Pouze Německo a Dánsko, které do čtvrtfinále neprošly, se připravují na zápasy o bytí a nebytí v elitní skupině. O bytí i nebytí hrají ale vlastně všechny týmy. Pro čtvrtfinalisty je to tenká hranice mezi úspěchem a neúspěchem. Často se pak zapomene co a jak si uhrál ve skupině. Prostě projdeš do semifinále, hraješ o medaile a je to OK. V opačném případě je to bráno jako neúspěch. Krutá realita, ale pro všechny stejná, spravedlivá.

Zajeli jsme za Jirkou do Lappeenranty a dali si sraz v centru. Lappeenranta leží u jezera (prý největšího ve Finsku) a působí na mě strašně pohodovým dojmem. Je tu spousta kavárniček, hezká pěší zóna, u jezera pak spoustu míst k příjemnému posezení. Na samotném jezeře pak několik kotvících lodí, které lákají na točené pivo, nebo dvojku dobrého vína. K tomu modrá obloha, slunečno, trochu větrněji. Prostě pohoda.

Lappeenranta je universitní město a tento týden mají vyjimečný tím, že končí ročníky, nebo tak nějak. Prostě studenti chodí po městě a mají různě pestrobarevné kalhoty, podobné našim montérkám. Co škola, to jiná barva. Je to veselé a městu to dodá svěží atmosféru.

Kluci měli volné odpoledne a tak po skupinkách procházeli městem, zašli na kávičku, nebo mléčný koktejl. Nebo jen tak posedět. Někteří volno vychutnávali na pokojích u TV, nebo tabletů. Ve městě jsem potkal i kluky ze Švýcarska, Němce i Američany. Všichni ve stejnokrojích. Prostě město teď patří hokeji a studentům.

S Jirkou jsme se prošli po městě, samozřejmě probrali hokej, pokecali o atmosféře v týmu. Prostě tradiční rozhovor syn – rodič. Sedli jsme si na terásku pěkné kavárny přímo na pěší zóně. Já si dal konečně dobrý malý preso, protože ve Finsku si moc na kávě nepochutnáte. V restauracích vám často nabídnou jen slabou překapávanou, což manželka může, já moc ne. Přisedli jsme k Pastovi (David Pastrňák) s Váňou (Víťa Vaněček), který zašli na kluky oblíbený jahodový koktejl a zase mluvili o hokeji. Protože oba kluky znám, tak jsme přešli radši na téma holky, a zejména Pasta ožil. Do toho Jirkovi volal jeho spolubydlící Chlápa (Filip Chlapík), že zapomněl číslo pokoje a nemůže si vzpomenout. Kluci jsou tu už 10 dní, ale u Chlápi, tohle nepřekvapí. Jiná skupinka (Havlas, Vlady a Karel) si to po pěší zóně šine dolů k jezeru. Havlas v jeansech a Vlady v igelitce dvoje brambůrky. Tuto trojici samozřejmě se smíchem komentovali sedící kluci „To jdete někam za holkama na párty, ne?“ Navíc Pasta svou solidní a plynulou angličtinou se silným haviřovskym dialektem oslovil procházející kompletní americký tým otázkou kam jdete. Odpověď zněla:“Nevíme, trenér nás někam vede“. Inu každý tým, si včerejší odpoledne prožil trochu jinak.

Takže dneska čtvrtfinále a pak se uvidí. Mám svátek, Čeče a mladý i starý Smejky taky, tak snad to vyjde.

Ze srubu asi 30km západně od Lappeenranty, Jiří Černoch st.“

http://www.iihf.com/competition/368/statistics.html